Vrať se mi - II. část

~ II. ČÁST ~

Ještě se nějakou chvíli díval na zatemňovač vznášející se nad rozbitou lahvičkou a přemítal, jak by mu mohl pomoci navrátit Freda zase zpátky. Jak by nějaké rozsvěcení a zhasínání mohlo někoho vrátit zpět mezi živé? Nedovedl si to představit, ani si to vysvětlit, ale nějak mu to pomoci muselo. Jejich lektvar splněných přání by mu totiž zatemňovač neukázal jen tak bez důvodu, tím si byl jistý. Navíc ho Ron získal od Brumbála! Ta drobná věcička v sobě přece mohla mít ukrytá i nějaká další tajemství!
Musí ho od Rona získat.
Několika pohyby hůlkou odstranil rozbitou lahvičku i fialovou tekutinu ze země a výpary zformované do tvaru zetemňovače se za okamžik ztratily ve vzduchu a rozplynuly se. George se pustil znovu do práce, ale hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Nechtěl se tím vším nechat tak snadno unést a věděl, že to není správné, ale vidina Fredova návratu - nebo spíš toho, že všechno nemusí být tak marné, jak se zdálo - ho nenechala klidným. Uvědomoval si, že pouhý zapalovač nemůže dokázat něco tak velkého a vlastně nemožného, ale i ta drobná jiskřička naděje, která uvnitř něj na okamžik přeskočila, se mu přes veškerou snahu nedokázala uhasit. Právě naopak, čím víc se snažil rozumově odůvodnit nesmyslnost toho nápadu, tím víc mu začínal věřit.
Jakmile potom skončil s prací, přemístil se zpátky do Doupěte. Nechtěl být totiž v bytě nad obchodem sám - přinejmenším tímto si to pro sebe zdůvodňoval. Ale pravý důvod toho, proč se tam vracel, byl ten, že pravděpodobnost, že tam setká s Ronem, se mu zdála značně vysoká. A když už nic jiného, tak by se mohl alespoň zeptat na něco ohledně zatemňovače.
Snažil se, opravdu se snažil ten hloupý nápad se zatemňovačem vytěsnit z hlavy, jenže bylo to silnější než on.
„Tak co, drahoušku, jak to šlo?“ zeptala se ho matka, jakmile ho spatřila ve dveřích.

Pohlédl na ni a mírně se usmál. Roztržitě pomocí hůlky skládala prádlo a to pak hromadila v pravidelných komíncích kolem sebe. Snad jen ona mohla pochopit, jak se teď cítil. Jistě, všechny v rodině ta ztráta bolela. Jenže ona jediná byla Fredova matka. A on jediný byl jeho dvojče. Za těch pár týdnů se jí v obličeji objevilo několik dalších hlubokých vrásek a oči mívala věčně zarudlé a uplakané. Plakat ji ale viděl jen v den bitvy a každou zbloudilou slzu před ostatními zakrývala. Chtěla být silná a všechny podržet a být poblíž ve chvílích, kdy se někdo cítil smutně. A sobě samotné si zakázala před ostatními uronit jedinou slzu.
A proto, když se teď na něj usmála a zvědavě se ho optávala, jak mu šla práce, popíchlo ho u srdce, jak moc svou matku náhle obdivoval.
„Všechny regály jsou už zase plné,“ odpověděl a zřejmě jí udělal radost. „Pár krabic je ještě ve skladu, ale ty už se mi nikam nevejdou. Nechápu, kam jsme to naskládali předtím.“
„Však ty to zvládneš,“ řekla. „A kdybys potřeboval někoho dalšího, máš kolem sebe spoustu lidí, kteří ti rádi pomůžou, ne?“
„Myslím, že ti mají své práce dost,“ namítl.
„Myslíš, že by ti nikdo nechtěl pomoct?“ zamračila se. „To se v tom případě totiž pleteš. Zrovna dneska se tu stavila ta tvá bývalá spolužačka, Angelina, a sháněla se po tobě.“
„Já vím, přišla za mnou do obchodu,“ odvětil.
„A?“
„A nic,“ pokrčil rameny. „Nechci, aby tam někdo další pracoval.“
„Georgi, neměl bys každého takhle odmítat,“ řekla znepokojeně.
„A proč? Proč bych neměl?“
Veškerý sentiment nad matčinou duševní sílou z něj náhle opadl.
„Jednou je přestane bavit za tebou chodit a ty budeš sám,“ upozorňovala ho. „A pak už třeba bude na všechno pozdě.“
„Možná… možná, že chci být sám, mami,“ řekl chladným tónem a odešel z místnosti. Bez něj ani jinou možnost nemám.
Slyšel, jak si matka povzdechla.

Ron, Harry, Hermiona a Ginny se v domě ukázali, až když se schylovalo k večeru a George právě pomáhal s přenášením večeře na zahradu. Paní Weasleyová totiž prohlásila, že tak krásný večer je pro posezení venku přímo stvořený a byl by hřích zůstat v domě. Nasládlá vůně zrajícího ovoce totiž provoněla celý dům a vábila ji na zahradu, jako když vosu vábí na med . Ostré sluneční paprsky teď k večeru vystřídaly naoranžovělé pásy tlumeného světla táhnoucí se nad obzorem a z vyhřátého chodníku a zahradního nábytku, který byl celý den pod palbou přímého slunce, doposud sálalo hřejivé teplo.
Uvolněný smích těch čtyř se k němu nesl přes celou zahradu. Působili šťastně a spokojeně a George se jim nemohl divit. Vždyť se jim všechno podařilo a starosti jim zemřely společně s Voldemortem ve Velké síni v Bradavicích! Nezapomněli na Freda, to ne, tím si byl jistý. Jen se s tím naučili žít. Nemysleli na to a jejich život šel dál.
Podle košťat, která si s sebou nesli, hádal, že celý den strávili hraním famfrpálu jako za starých školníh časů. Dokonce i Hermiona, která sportu nikdy příliš neholdovala, kráčela celkem spokojeně a vesele se usmívala.
Zhroutili se na dřevěné židle a jen co se na stole objevilo jídlo, pustili se do něj.
„A jak ti to šlo vlastně dneska v obchodě?“ zajímala se hned Ginny, zatímco si nandávala jídlo. „Harry, prosím tě, podej mi tu omáčku.“
Odpověděl podobně jako matce – s mírně radostným výrazem na tváři jim sdělil, že všechno jde hladce a že co nevidět obchod znovu otevře. Všechny očividně ta zpráva potěšila a dál nad tím nepřemýšleli, alespoň takový měl pocit, dokud se nesetkal s Harryho zamyšleným, pátravým pohledem.
Skoro jako kdyby snad viděl, co se skrývalo pod Georgovou maskou hraného veselí, jako kdyby ji prohlédl a chápal všechno, co se za ní schovává. I on se na něj jako ostatní usmál. Jenže od něj nebyl to úsměv, kterým dával najevo radost, nýbrž úsměv, kterým ho chtěl povzbudit.
George odpověděl nejistým úsměvem a zadíval se jinam.
Debata se za okamžik stočila k situaci na ministerstvu a pan Weasley se zeširoka rozhovořil, k jakým došlo změnám a chválil, jak noví lidé z vedení dokázali všechno zas rychle obrátit správným směrem.
„Překvapilo mě, jak rychle se pustili do opravy Bradavic… Vůbec bych nevěřil, že to během prázdnin můžou stihnout! V současné chvíli prý mají už všechny rozbourané zdi opět postavené a poničené sochy, zábradlí a schodiště se jim už taky podařilo dát do původního stavu. Ale to je prý asi tak polovina práce. Ještě jim zbývají veškerá ochranná zaklínadla, která se za té bitvy dokázala prolomit. A vypadá to na pořádný oříšek, protože většinu z nich vymýšleli ještě bradavičtí zakladatelé a nikdo teď netuší, jak to vlastně provézt. Ale pokud to bude pokračovat dál tímhle stylem, jsem si jist, že se v září škola otevře.“
„Takže budu moct do sedmého ročníku a žádný rok mi vlastně neuteče,“ podotkla Ginny, zřejmě ráda, že jí žádný rok nevyjde nazmar. „A co vy tři, nechcete si dokončit studium? Sedmý rok vám přece chybí!“
„Ale to bychom potom chodili s tebou do třídy,“ řekl Harry pomalu.
„A to by se ti nelíbilo?“ nechápala Ginny, trochu dotčená Harryho pramalým nadšením.
„No, líbilo, ale…“
„Víš,“ vložil se do toho Ron a pobaveně mu přitom cukaly koutky, „Harry se obává, že by sis mohla všimnout, že není ve všem tak úplně dokonalý, jak by se mohlo zdát…“
Harry se zasmál a přistoupil na jeho hru:
„Přesně tak! Viděla bys mě například i během hodin lektvarů a to by bylo přece hrozné! Už nikdy bys mě nemohla obdivovat tak jako teď!“
„Ts! Myslíš si snad, že já o tvém talentu nic nevím?“ rýpla do něj Ginny a při vyslovené slůvka talent zakoulela očima.
„Takže ty o tom mém talentu víš a přesto mě obdivuješ! Jak dojemné…“ usmál se na ni s roztomilým výrazem v obličeji. Ginny v očích zajiskřilo, jak přemýšlela nad tím, čím dalším ho uzemnit.
George využil hašteření mezi nimi a otočil se ke svému mladšímu bratrovi. Nechtěl mluvit před celou rodinou.
„Hele, Rone, ty pořád máš ten… zapalovač, co ti odkázal Brumbál?“ zeptal se ho a snažil se, aby to neznělo nápadně.
Ron se zatvářil nechápavě.
„Jo, mám. Ale proč se ptáš?“
„Dneska jsem si na něj vzpomněl,“ pokrčil George rameny. „Napadlo mě, že by se mohl hodit do… do jednoho projektu, který jsme vymýšleli ještě s Fredem.“
„Hm, no mám ho tady v kapse,“ řekl Ron a zalovil v kapsách svých kalhot. „Nosím ho vždycky s sebou.“
Podal ho Georgeovi a ten si jej zvědavě prohlížel.
„A není to zapalovač, ale zatemňovač,“ opravil ho dodatečně Ron.
„Jo,“ hlesl George, ale vůbec už ho neposlouchal. Zaujatě si tu drobnou věcičku prohlížel. Možná to byl předmět, který mu vrátí Freda. Prstem ohmatal každičkou částečku jeho hladkého povrchu až nakonec cvakl pohyblivým koncem.
Světlo svíčky rozhořené uprostřed zahradního stolu se náhle uvolnilo z tmavého knotu a plynulým pohybem vplulo do zatemňovače. Cvakl znovu a světlo se vrátilo na své původní místo. Jenže nic jiného se nestalo.
„Zase si hrajete s tím dárkem od Brumbála?“ vzhlédla se zájmem paní Weasleyová. „Málem bych už na něj zapomněla.“
George si ho ještě chvíli obracel v dlani a pak vzhlédl k Ronovi.
„Můžu si ho teda půjčit?“ zeptal se.
„Jasně,“ přikývl Ron, „stejně ho teď nebudu pokračovat.“
George se usmál a zastrčil si zatemňovač do kapsy. Po těle se mu rozlil příjemný pocit, jak mu veškerá naděje, kterou v zatemňovač vkládal, proudila v žilách. Chtěl se mírnit, ale svou představivost nedokázal zkrotit. Znovu už vedle sebe viděl Freda a připadal si jistý, že se s ním opět setká.
Díky veškeré své radosti si ani nevšiml zkoumavého pohledu, který na něj jeden z přítomných upíral. Harry si prohlížel George a byl si jistý, že takovou radost nemůže mít z pouhého zatemňovače. Vzrušení, jaké v jeho očích zaplálo, přece nemohl způsobit nějaký pohyb světla. Prohlížel si ho a chtěl zjistit, co chystá.
A teorii o novém projektu nevěřil – už jen proto, jak George nervózně těkal pohledem kolem a tápal, co by mohl říct. Po zbytek večeře, ale na tohle téma nepadlo jediné slovo, zatímco na jiná témata tisíce, a tak Harry zapomněl, na co vlastně to chtěl přijít.

Harry se po večeři rozloučil. Slunce už zapadlo a zbylo po něm jen slabé šero, které mělo být za pár okamžiků vystřídáno temně modrou oblohou. Dřív než by ale k tomu došlo, chtěl zařídit ještě jednu záležitost. Vyšel tedy ze zahrady, prošel krátkou příjezdovou cestou a na jejím konci se přemístil.
Přičná ulice, nyní osvětlená množstvím pouličních lamp, v těchto dnech opět zas pulsovala životem. Bylo tu o něco méně lidí než tu bývá za bílého dne, ale šum hlasů, smíchu a cinkání dveří na něj doléhal ze všech stran jako kdykoliv jindy.
Harry rovnou zamířil do květinářství. Nebyl příliš častým návštěvníkem tohoto obchodu, a tak mu chvíli trvalo, než si uvědomil, kam vlastně se má vydat. Nakonec se rozvzpomněl a vykročil.
Utěšovalo ho vědomí, že atmosféra tohoto místa se za tak krátkou dobu dokázala tolik změnit. Když tudy před několika týdny kráčel schovaný pod neviditelným pláštěm a snažil se společně s Hermionou a Ronem dostat do kouzelnické banky, míjel uspěchané a ustarané obličeje, které pospíchaly, aby se co nejrychleji navrátily do svých domovů. Dnes mu připadalo, že vzduch je rázem lehčí, míjel tu kouzelníky, kteří si se smíchem vyprávěli, či jen tak spokojeně mlčeli a procházeli se, z kaváren a hostinců se linula příjemná hudba a vzduch byl provoněný směsicí vůní linoucích se z obchodů. Když prošel kolem Kratochvilných kouzelnických kejklí, které byly jako jedny z mála dosud zahalené do tmy, jeho mysl se vrátila k dnešní večeři a před očima opět uviděl George a ten jeho vzrušený pohled, kterým si prohlížel zatemňovač.
Harryho ten pohled znepokojoval a zároveň se mu nezdálo celé Georgeovo dnešní chování. Působil tak plný nadějí a očekávání… Jak by někdo, komu před několika týdny zemřel nejbližší člověk pod sluncem, mohl být pln nadějí? Sám věděl, jaké to je, když člověk ztratí blízkého člověka. A nevěřil, že by se s tím George tak rychle vypořádal.
Že by si snad myslel, že mu zatemňovač dokáže navrátit Freda?
Ta myšlenka projela Harryho myslí náhle a téměř okamžitě ji jeho rozum zavrhnul. Jak by si něco takového mohl myslet, když jediné, co o zatemňovači věděl, bylo, že s jeho pomocí může rozsvěcet a zhasínat světlo?
Vstoupil do obchodu, ve kterém si díky dusnému vzduchu a záplavě rozličných druhů rostlin připadal jako v tropickém pralese, chvíli vybíral jestli bílé nebo fialové květiny a nakonec se rozhodl pro jejich kombinaci. Obsluhou si je nechal svázat a zaplatil. Vyšel ven a s bohatou kyticí v ruce se přemístil pryč.

Vše rázem utichlo. Jediným zvukem, který jeho uši zaznamenaly, byl zvuk jeho vlastních kroků na jemném štěrku, kterým byly vysypané cestičky mezi náhrobky. Byla už tma, ale kouzelnický hřbitůvek byl osvětlen desítkami věčně plápolajících svíček, takže nehrozilo, že by Harry nenašel hrob, který hledal.
Z náhrobků čišela novota a cesty ještě nestačily zarůst plevelem. Všechny totiž byly vystavěny až několik dní po bradavické bitvě. A Harry do této chvíle nenašel odvahu sem vstoupit.
Zanedlouho se před ním vynořil mramorový náhrobek, který hledal. Chvíli hleděl na náhrobek. Připadalo mu, jako kdyby tu leželi už věčnost. Rytina jmen a datum úmrtí vypadala stejně jako na náhrobcích starých několik let. Až když v závanu větru roztančil plamen věčně hořící svíce a osvítil tím drobné fotografie zesnulých, uvědomil si, že je tak nedávno, co Tonksová vyběhla do bitvy za svým manželem, tak nedávno, co Lupin bušil na dveře Lasturové vily. Tak nedávno, co se jim narodil syn.
Fialová pro Tonksovou, bílá pro Remuse, napadlo ho, když na hrob pokládal kytici.
Chvíli stál nehnutě a jen tak se díval. Ponořen do svých myšlenek. Bylo tu ticho a klid.
Odtrhnul oči od drobných portrétů a rozhodl se jít dál. Pod smuteční vrbou, jejíž dlouhé šlahouny sahaly až k zemi objevil lavičku a tak neváhal a posadil se.
Netušil, zda tam zůstal jen několik minut, nebo snad celou hodinu. Bylo tam ticho, žádný ruch a čas plynul tak pomalu, jako jeho myšlenky.
Málem už zavíral oči, ale z čista jasna vyskočil z lavičky a v ruce stisknul hůlku.
Na druhém konci hřbitova se ozvalo ohlušující prásknutí.
Někdo se sem přemístil.
Ukryt ve stínu smuteční vrby zahlédl postavu. Chvíli se rozhlížela. A potom, jakoby snad omámeně, se vydala vpřed. Harry se potichu vyplížil z úkrytu. Kdo v tuhle dobu může chodit na hřbitov?
Potichu se plížil cestičkami, aby alespoň rozeznal, co je ten člověk zač. Mezitím postava prošla několika uličkami a náhle se zastavila před hrobem, nad kterým se vznášela modrá světelná koule. Harry si nevybavoval, že by ji tu před chvílí viděl.
Když byl Harry jen pár metrů daleko, aby si pořádně prohlédl ten podivný výjev, rozpoznal, o koho se jedná. Tolik zoufalství a zklamání už dlouho nespatřil a obzvláště pak ne v tomto obličeji. Celý se začal třást, v rukou křečovitě svíral zatemňovač a působil dojmem, že se co nevidět zhroutí na zem.
„Ge-Georgi?“ bylo však to jediné, na co se v tu chvíli Harry zmohl.

1. Kapitola || 3. Kapitola

IV. částIII. částII. částI. část